Socializace
Úvod
Společnost je skupina jednotlivců a je charakterizována společnými zájmy, může mít i svou vlastní kulturu a instituce. Členové společnosti mohou pocházet z různých etnických skupin. Společnost může být například národ, třeba jako Arabové, nebo občané státu, jako třeba Švýcarsko, nebo i širší kulturní skupina, jako třeba západní kultura. Aby se člověk mohl zařadit do společnosti, musí projít nejdříve socializačním procesem.
Socializace (lat. socialis = společný) je pojem, který označuje proces, v němž se člověk v důsledku aktivního styku se společenským prostředím vyvinul z biologického tvora v osobnost. Je to proces kultivace člověka, jeho postupného utváření. Jde o proces začleňování jedince do společnosti, v němž dochází k proměnám, jimiž se jedinec postupně vzdaluje od výchozího stavu novorozeněte a stává se z něho člověk jako kulturní bytost schopná fungovat ve složitém systému lidské společnosti. Tento proces je komplikovaný a dlouhodobí. Proces socializace umožňuje vydělení člověka z živočišného světa a zároveň ovlivňuje celý vývoj lidstva.
Cílem socializace je zformovat bytost, která se bude i o samotě chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů skupiny. Ovšem má i své problematické důsledky – přenášejí se jí existující sociální nerovnosti. Učení a přizpůsobování trvá po celý život, přestože nejintenzivnější je v kojeneckém období a v raném dětství. Existuje určité „kritické období“ pro učení se jazyka a jiným složitým úkonům. Pokud se promešká, je už příliš pozdě na to, aby se daly plně zvládnout.
Názorným příkladem, že se člověk rodí, jako tvor biologický jsou „vlčí děti“. Tímto termínem jsou v odborné literatuře označovány děti, které žily v extrémních podmínkách sociální izolace, prakticky bez kontaktu s lidmi. Jeden z nejznámějších případů vlčích dětí byly děvčátka Amala a Kamala. Byly to dvě malé dívky žijící s vlky, objevené roku 1920 u Midnapuru v Indii. Jejich věk je neznámý, ale Kamale bylo v době objevení sedm nebo osm let, zatímco Amala byla ještě malé dítě okolo jednoho a půl roku staré. Dívky pravděpodobně nebyly sestry. Obě měly mozoly na dlaních a kolenou z toho jak chodily po čtyřech. Dívky ožívaly hlavně v noci, neměly rády slunce a velmi dobře viděly ve tmě. 
Také měly pronikavý čich a sluch. Měli rády syrové maso a jedly z misky na zemi stejně jako psi. Dívky projevovaly hypersenzitivu k dotekům a nesnášely nosit oblečení, ale nebyly citlivé na chladno a horko. Projevovaly jen málo lidských emocí jakéhokoli druhu, kromě strachu a neznali lidskou řeč. Amala, mladší dívka, zemřela už po roce, ale Kamala žila do roku 1929, kdy zemřela na tyfus. Kamala se naučila čistotnosti a zvykla si na společnost ostatních lidí. Nakonec byla schopna chodit i vzpřímeně, ale nikdy ne dokonale (často se vrátila na všechny čtyři, když potřebovala někam jít rychle). Amala před svou smrtí začala projevovat známky pokroku v lidské řeči jako normální batole, Kamalin pokrok byl pomalejší. Po několika letech se naučila pouze okolo 40 slov a jen chabě ovládala gramatiku.
Ze společenského hlediska je socializace důležitá pro zajištění přetrvání kultury a společnosti, předávání a osvojení norem a hodnot dalším generacím. Také pro umožnění komunikace: přijetím společných pravidel vzniká (veřejný, sdílený) prostor, ve kterém je možné vyměňovat informace. Společnost určuje, co je přijatelné („normální“) a co je nepřijatelné (společensky „deviantní“). Společnost udává, co je „cizí“ a co je „naše“ – a zároveň, jaký vztah k „cizímu“ budeme mít.
V tradičních společnostech byla role cizince synonymem nedůvěry a despektu. Urbanizace přispěla k rozbití tradičních komunit a vytvořila prostor pro setkávání neznámých. Rozvoj komunikace umožnil se seznámit s obsahem role cizince.
Socializace se dělí na primární, sekundární a terciální.
Primární socializace (ranná, dětská) začíná již v ranném dětství uvědoměním si svého místa ve světě (koncepce Já) je charakterizována sociální interakcí převážně v rámci rodiny a končí s uzavřenou individualizací jednotlivce. Normy, které se během této socializace vstřebají, platí jako stabilní, i když se mohou během života ještě do určité míry změnit. Primární socializace končí, když byl v jedincově vědomí vytvořen pojem zobecnělý druhý. Zahrnuje období předškolního věku. Podle sociálního antropologa Dietera Claessense je v rodině úspěšná socializace možná jen tehdy, pokud se uskuteční na základě humanizace, v niž kojenec během prvního roku života získá důvěru ke svému okolí a je schopný akceptovat sociální učení svého okolí.
Po primární socializaci následuje, někdy se s ní i prolíná, sekundární socializace. Sekundární socializace připravuje jedince na jeho roli ve společnosti. Vliv na socializovaného mají stále rodiče, významně se však přidávají i vrstevníci, instituce (škola, kroužky, kluby) a někdy i média a masmédia. Je spojena zejména s rozvíjením schopnosti žít s lidmi a mezi lidmi (interakcemi), se začleněním do sociální skupiny a osvojením si norem, které ve skupině panují, s učením se sociálním rolím spojeným s určitými pozicemi a schopností najít si přiměřené místo v soustavě sociálních vztahů. Dítě v tomto stadiu již rozhoduje samo o sobě (např. se rozhoduje, s kým bude kamarádit). Odehrává se v období školního věku, v pubertě a adolescenci.
Terciální socializace (resocializace) probíhá v dospělosti. Je to adaptace dospělého člověka na nové životní okolnosti, například profesní adaptace, spolužití s partnerem, péče o vlastní děti, vstup do politického života atd. Resocializace je znovuzačlenění dospělého jako adaptace na změny velkého rozsahu. Cílená resocializace probíhá např. ve výchovně nápravných zařízeních.
Socializace je také vědomá (záměrná), to je záměrné úsilí zejména rodičů a dalších pečovatelů ovlivňovat, vyučovat a vychovávat dítě. A nevědomá (bezděčná), ta probíhá každodenním vlivem ostatních jedinců a dalších sociálních vzorů (modelů) v neformálních situacích, kdy jedinec pozoruje sociální model nebo s ním interaguje.
Sociální pozice neboli společenské postavení je vymezení místa v sociální struktuře. Je to postavení člověka ve společnosti. Jedná se o soubor práv a povinností, které společnost člověku vymezuje a přiznává prostřednictvím společenských hodnot a norem. Člověk ve společnosti zaujímá více pozic zároveň. Některé z těchto pozic jsou trvalé jiné dočasné, nebo se mění s věkem, další jedinec získává na základě svých schopností. Sociální pozice vždy zahrnuje sociální status a sociální roli.
Sociální status (sociální postavení ve společnosti) je pozice v sociální struktuře. Status může stejně tak nést i skupina - etnická skupina, rodina, zvířecí smečka apod. Status vymezuje práva a povinnosti jedince ve vztahu k ostatním jedincům a zároveň také formuje očekávání, která může okolí mít od držitele statusu v určitých situacích. Vztah mezi různými sociálními statusy vymezuje sociální role.
Sociální status vrozený (status biologicky přidělený) je věk, pohlaví a rasa.
Askriptivním sociálním statusem je postavení získané bez vlastního úsilí, v důsledku sociálních okolností, například dědictví nebo šlechtický predikát apod. Představuje koncentrované sociální dědictví, které může znevýhodňovat nebo zvýhodňovat nositele, přičemž je nositel může ovlivnit jen málo, nebo vůbec ne.
Získaným sociálním statusem je např. zaměstnání či dosažené vzdělání. Je to socioekonomická pozice, která zařazuje člověka v síti sociální struktury společnosti.
Změna sociálního statusu se nazývá sociální mobilita. Nabídka možností, jak vlastní iniciativou zvýšit svůj sociální status, ukazuje míru mobilitních šancí ve společnosti.
Sociální role je tzv. očekávané jednání. Sociální role je konkrétní chování, které očekáváme od člověka v sociální pozici. Pozice nám dává určité možnosti jednání, role jsou pak konkrétním naplněním těchto možností. Prostřednictvím role uskutečňujeme sociální pozice. Jednu a tutéž sociální roli jedinci ve společnosti přijímají, prožívají a uskutečňují rozdílně. Hrát konkrétní role se učíme v procesu socializace již od dětství. Plnění či neplnění sociálních rolí je sankciováno.
Vlastnosti role by se neměli podstatně změnit, když bude vyměněna konkrétní osoba. Např. sestra by se měla chovat stejně, ať už toto povolání vykonává kdokoliv. Jedině tak může být chování nositele role předvídatelné a řád ve společnosti možný. Chování jedince v jeho sociální roli je do určité míry řízeno očekáváním společnosti. Nositel role to očekávání vnímá, interpretuje a převádí do rolového chování. Pro zastávání určité role musí mít jedinec předpoklady nebo osobní sklony k jejímu zvládnutí, neboli rolovou dispozici.
Protože každý člověk je jiný, může člověk pojetí role pozměnit, odprostit se od ní, nebo prosadit své vlastní pojetí role. Ani společnost se nemusí shodovat v tom, co od nositele role chce. To se nazývá dvojznačnost role. Rolová ambivalence vzniká, pokud se objeví protichůdná očekávání vůči jednomu nositeli role.
Rozlišuje se několik typů rolí. Sociální role připsané, to je pohlaví, věk, národnost, zděděný majetek,… Sociální role získané, jako je prestiž, nebo nezděděná privilegia a sociální role vnucené jsou např. nezaměstaný, vězeň, vojenská služba…
Někdy může nastat konflikt dvou, nebo více rolí. Konflikt mezi rolemi je, pokud člověk hraje více rolí, ale tato očekávání se nedají spojit (student nemůže být zároveň zaměstnanec). Pokud vůči jedné roli jsou rozličná očekávání (zaměstnanec by měl být loajální a zároveň ambiciózní), nastává konflikt v roli. Konflikt mezi nositelem role a rolí se objevuje, když člověk na roli nemá (charakterově, nebo intelektuálně). Křížení rolí je, když člověk má problém dvě a více rolí spojit (kněz se stane vojákem).
Použitá literatura:
Keller, J. Úvod do sociologie. 4. vydání Praha 2002. ISBN 80-86429-39-3
Internetové zdroje:
www.lide.uhk.cz
www.marieke.pise.cz
www.sociologie.unas.cz
www.wikipedie.cz
