Leniny stránky

Anarchismus je ideologie odmítající státní moc, formální centralizovanou organizaci a právní řád, přičemž tvrdí, že lidská společnost se umí spravovat lépe bez těchto dle anarchistů umělých a člověku nepřirozených překážek k dosažení maximální svobody.Jejím krédem je rovnost a solidarita.Anarchismus by byl lepší z celé řady důvodů (úcta k přírodě, upevnění morálních hodnot atd.). Stát byl původně vytvořen volnou dohodou lidí, kteří v něm viděli zjednodušení chodu společnosti. Postupem staletí však ztratil svůj původní význam a stal se z něj pouze umělý subjekt, chránící zájmy bohaté podnikatelské a poslanecké "elity".V běžném jazyce má slovo anarchie negativní význam. Naznačuje chaos a nepořádek, úplné rozvrácení civilizovaného a předvídatelného chování. Anarchie je spojována i s násilím, protože veřejnost si anarchistu představuje spíše jako teroristu. Proti těmto asociacím by se však většina anarchistů ostře ohradila. .Jak říkal Proudhon, společnost usiluje o řád v anarchii. Vazba s násilím je též zavádějící. Většina anarchistů násilí považuje za chybné a kontraproduktivní a mnozí se hlásí k idejím Tolstého a Gándhího a shledávají jakoukoli formu násilí za nepřijatelnou z morálního hlediska.
Anarchie znamená doslova bezvládí. Tento termín se používá od Francouzské revoluce, původně ovšem v kritickém či negativním významu.

Název vznikl již v 17. století, ke konci 18. století byl používán v souvislosti s dělnickými radikály, ale názory prosazující radikální individualismus a související etiku, více či méně podobné anarchismu, byly známy již dříve (kupř. Petr Chelčický a jeho učení má blízko k tzv. náboženskému anarchismu, propagujícímu vlastní pojetí náboženské etiky, lásky k bližnímu atd., v 19. století zastoupeném například L. N. Tolstým). Politické hnutí anarchismu se formovalo od 40. let 19. století zejména ve Francii, Itálii či Španělsku.

Jednomu z důležitých anarchistických směrů, anarchoindividualismu, položil základy Němec Max Stirner, propagující vyhraněný egoismus proti respektu z morálky, státu či Boha, resp. celkové společenské struktury. Stirner přispěl především k rozšíření anarchismu, resp. anarchoindividualismu, na americkém kontinentě.

Vedle anarchoindividualismu se prosadil anarchokolektivismus, propagující vytváření svobodných kolektivů se společnými výrobními prostředky (dělnické komuny). Představitelem kolektivistického anarchismu byl především Michail Bakunin. V otázce centrálního řízení se dostal do rozporu s Karlem Marxem, Bakuninovy a Marxovy tábory pak zápasily o rozhodujcí vliv v rámci První internacionály, což vyústilo v její rozpad. Vlastní interpretací Karla Marxe se zabýval Petr Kropotkin, reprezentant anarchokomunismu, spojujícího ideje marxismu a anarchismu.

Někteří kolektivističtí anarchisté obhajovali roli odborových svazů, ve kterých by mohlo organizované dělnictvo přistoupit k revoluci, ať už cestou otevřeného násilí či častějšího pacifismu. Tito anarchisté se nazývají anarchosyndikalisté.

Další anarchistický směr, mutualismus či proudhonismus, stojící mezi anarchoindividualismem a anarchokolektivismem, vychází z názorů Francouze P. J. Proudhona (známý citátem "kapitalistické vlastnictví je krádež"). Společenský řád by měl být dle mutualistů řešen na ekonomické bázi spravedlivé směny.

Po první světové válce se anarchisté vyhranili vůči rostoucímu vlivu fašismu a značná část anarchistů odmítla bolševismus. Během občanské války ve Španělsku byli anarchisté a anarchosyndikalisté důležitou součástí protifašistických republikánských sil. V současnosti zahrnuje anarchismus široké spektrum vzájemně se nevylučujících tradic (názorových proudů) - včetně anarchopacifismu, anarchofeminismu, "zelené anarchie" (ekoanarchie), radikálního antifašismu a socialistického anarchismu.

Anarchisté odmítají pojmy stát, vláda, parlament, monarchie, republika, kapitalismus, fašismus, většinou i nacionalismus a náboženství. Tvrdí, že všechny tyto pojmy znamenají vládu člověka nad člověkem a jsou tedy v rozporu s jimi prosazovanou neomezenou lidskou svobodou, kterou chtějí uskutečnit v centrálně neorganizovaných samosprávných jednotkách vzniklých na základě dočasně dohodnutých zvyků, obyčejů a vždy odvolatelných závazků. Někteří anarchisté nechápou anarchismus jako politickou ideologii, ale jako metodologii, tedy jakousi filozofii "jak věci dělat". Metody anarchismu jsou přitom různé, od politické propagace po teroristické akce jednotlivců či celých skupin proti státní organizaci a státním reprezentantům (např. v období 90. let 19. století či 70. let 20. století).

Někteří soudobí stoupenci anarchismu ho spojují s termíny jako surrealismus, ultraliberalismus či postmodernismus. Právě k ultraliberalismu a anarchokapitalismu může vést vyhraněný anarchoindividualismus, zatímco kolektivistické směry anarchismu směřují spíše k anarchokomunismu, resp. socialistickému anarchismu. Anarchismus sehrál důležitou úlohu v myšlenkovém světě některých subkultur, jako byl například punk, nebo literárních hnutí, jako byl například kyberpunk. Ve dvacátém století je mezi přední teoretiky anarchismu řazen například americký profesor Noam Chomsky. Anarchistické myšlenky měly dle některých názorů vliv na vznik takových fenoménů, jako je třeba hnutí GNU a s ním související svobodný software. Většina anarchistických směrů se distancovala od bolševického hnutí a sovětské zřízení, které vzniklo v 1. polovině 20. století v Sovětském svazu a později rozšířilo svůj vliv na celý tzv. východní blok, většinou označovali jako státní kapitalismus nebo diktaturu byrokracie. Naopak ideovou spřízněnost si zachoval anarchokomunismus, v jehož čele stál např. P. Kropotkin, v českých zemích B. Vrbenský nebo S. K. Neumann.